Sanační omítkový systémem díky své mikroporézní struktuře postupně transportuje zbytkovou vlhkost ze zdiva do okolního prostředí a přitom povrch těchto omítek zůstává suchý. Omítkové souvrství je současně schopné díky své hydrofobitě kompenzovat škodlivé působení vodorospustných solí. Sanační omítky jsou účinné pouze v případě kapilární a hygroskopické vlhkosti. Obecně platí, že sanační omítky nelze aplikovat bez dalších opatření na konstrukce ve styku s terénem a mohou být bez izolace použity do stupně provlhnutí < 40%.

Podhoz

Podhoz zajišťuje adhezi k podkladu. Zpravidla se nenanáší celoplošně, ale síťovitě s cca 50% pokrytím plochy. Výjimku tvoří špric na minerálním stěrkovém hydroizolačním systému, kde se vyžaduje 100% pokrytí. V tomto případě nutno použít materiál odpovídajících vlastností dle WTA (hloubka průniku vody za 1 hodinu musí být větší než 5 mm). Nespornou výhodou je odolnost proti sulfátovým solím.

Podkladní omítka WTA

Podkladní omítka slouží k vyrovnání hrubých nerovností v podkladu (vyrovnávací omítka) nebo jako vrstva pro efektivnější ukládaní solí v případě vysoce zasoleného podkladu (pórovitá jádrová omítka WTA).

Sanační omítka WTA

Sanační omítka WTA se zpravidla nanáší v tl. 20 mm ( v kombinaci s porézní jádrovou omítkou se tloušťka může snížit na 15 mm). Přičemž u vícevrstvých systémů musí mít každá vrstva tloušťku minimálně 10 mm. Celková tloušťka sanační omítky by neměla překročit 40 mm ( s výjimkou spár ).

Povrchová úprava

Nesplňuje-li sanační omítka WTA požadavky na povrchovou strukturu nanáší se jako vrchní vrstva minerální štuková omítka splňující technické požadavky kladené na sanační systém WTA. Nátěry a ostatní vrchní vrstvy nesmí negativně ovlivnit propustnost systému pro vodní páry.

Skladby sanačního systému v závislosti na zatížení dle WTA

Chemické ošetření zdiva před aplikací sanačních omítek

V praxi se jedná o impregnační prostředky rozpustné ve vodě na bázi sloučenin kyseliny křemičité na ochranu proti škodlivým solím obsaženým ve zdivu, speciálně proti dusičnanům a chloridům. Pronikají do povrchové vrstvy ošetřovaných stavebních materiálů a vytváří zde hydrofobní zónu, která zamezuje pohybu solí a tím významně snižují tlak vznikající krystalizací. Propustnost páry zůstává zcela zachována. Vylučováním křemičitého gelu se navíc dosáhne zpevnění poškozeného zdiva. U materiálu tohoto typu je třeba impregnaci převrstvit dalším souvrstvím před jeho vytvrzením. Alternativně popřípadě v kombinaci lze použít i přípravky zabraňující rekrystalizaci vodorozpustných solí.

I když WTA tento postup nedoporučuje a to vzhledem k jeho diskutabilní účinnosti, praxe nám ale potvrdila, že speciálně u silně zasolených podkladů přinejmenším eliminuje okamžitou dotaci nového omítkového systému v rámci mokrého procesu vlastního provádění. V reálné praxi se ne vždy daří dodržet podmínky WTA, které požadují rychlý vznik hydrofobní struktury a tím omezení transportu solí do omítky popř. její prostup až na povrch ( klimatizování sanovaných prostor, relativní vlhkost vzduchu nižší než 65% apod. )